Založit webové stránky nebo eShop

Italský ohař

Historie plemene italský ohař

 

 

                           

 

 

Italský ohař Bracco Italiano nebo také Italian pointer, Italian Pointing Dog je plemeno, které vzniklo jak již název napovídá v Itálii jako universální lovecký pes. Přesto není v zemi svého původu příliš běžným plemenem a také ve světě je poměrně málo známý.

Italský ohař je považován za velmi staré plemeno. Někteří autoři uvádějí, že je nejstarším plemenem „stavěcího“ psa v Evropě. Zmínky o italském ohaři pocházejí již ze 4. a 5. století př.n.l.

Prameny udávají, že vznikl křížením mezi Italským honičem Segugio Italiano a dnes již vyhynulým Asijským mastifem Asiatic Mastif.

Bracco Italiano byl po dlouhá léta ( asi od roku 1800) rozdělován do dvou regionálních typů podle barvy a váhy, v závislosti na tom, kdo plemeno choval.

První farmáři, kteří byli opravdovými „fanoušky bracco“, vedli chov takovým směrem aby pes byl jak dobře stavěný a vzhledově pěkný tak aby měl dobrý lovecký instinkt. Mezi nejvýznamnější chovatele patřila rodina „ Ranza“, kde bracco, označován jako „ Bracco Lombardo“ byl grošovaně hnědý. Tento typ psa byl poněkud větší, excelentní lovec zvyklý lovit klusem na rovinatých mokřinách, elegantní a profitabilní.  

Druhý typ ohaře z oblasti Piedmontu „ Bracco Piedmonte“ byl menší, lehčí, ale jinak stejných fyzických vlastností, podobný francouzským krátkosrstým ohařům, zbarvení spíše světlé. Lovecký styl byl veselejší, vhodný do hornatých nebo horských terénů. Na vzniku „Bracco Piedmonte“ se údajně podíleli také pointři, takže za čistokrevného italského ohaře je považován pouze „Bracco Lombardo“, který byl používán výhradně jen u šlechty.

Důkazem toho, že italský ohař existuje už dlouhá století jsou fresky pocházející ze 14. století. Nejstarší obraz znázorňující Bracco pochází od Antónia Tempestu (1559-1630) a nachází se v galerii v Kasseli.

Chov italského ohaře vzkvétal hlavně během renesance. Do Francie se Bracco dostal zásluhou Františka I., který se vracel z Itálie společně s osmdesáti krátkosrstými italskými ohaři. Předpokládá se, že tito psi tvořili základ dnešních „ braques“ vyskytujících se ve Francii.

Koncem 19. a začátkem 20. století toho plemeno málem vyhynulo. Naštěstí bylo úspěšně obnoveno italským chovatelem Ferdinando Delor de Ferrabouc (1838-1913). Ten také jako první stanovil znaky italského ohaře. Podle něj byl „Bracco Lombardo vysoký asi 65-70 cm s nízko nasazenýma ušima, krk krátký s výrazným lalokem a vodorovný nebo svislý prut. Za nejušlechtilejší bylo považováno čistě bílé zbarvení s velkými oranžovými plotnami. Dalšími možnostmi byla barva oranžová, šedá a hnědo-šedá a bílá s kaštanově hnědými plotnami nebo skvrnami.

Před druhou světovou válkou a po ní bylo na ohaře upozorněno mezinárodním chovatelem a rozhodčím psů, rytířem Paolo Cicerim, který byl také prezidentem a zakladatelem SABI. (Societá Amatori Bracco Italiano). Paolo Ciceri je považován za „otce italských ohařů“. Tento muž napsal mnoho knih a psi z jeho chovatelské stanice „dei Ronchi byli považováni za standard plemene. Někteří z nich byli importováni do Ameriky jeho synem Giancarlo Cicerim. Paolo Ciceri vytvořil psa typu ohaře, mesomorfního se štíhlýma nohama, atletického a s excelentní loveckou vlohou jak jej známe i dnes.

TOPlist